Proč vzniklo DBK?

Dům bytové kultury se měl stát výkladní skříní československého nábytkářského průmyslu. Provozovatelem a investorem stavby byl oborový podnik Nábytek, který zastřešoval prodej nábytku ve vlastní maloobchodní síti po celém území republiky. Dům bytové kultury vznikl primárně z potřeby představit v celé šíři a rozmanitosti produkci československého nábytku a měl také nahradit malé nedostačující pražské prodejny a centralizovat nabídku.

 

1972–1981 Stavba

První návrhy architektky Věry Machoninové (více o její práci zde) jsou z let 1968–1969, samotná výstavba začala v roce 1972 (tedy souběžně s budováním stanice metra Budějovická), zákazníkům byl obchodní dům otevřen až v roce 1981. Tato prodleva byla způsobena nejen nedostatky v socialistické výstavbě, ale hlavně tím, že projekt financoval státní podnik, nikoliv samotné ministerstvo vnitřního obchodu, jak tomu bylo v případě Kotvy či Máje.

1981 otevření budovy DBK

Budova Domu bytové kultury byla pojata velmi velkoryse, kromě nábytkových výstavních expozic, prodejních pultů a skladů se uvnitř nacházelo také specializované oddělení bytových architektů, snack-bar, restaurace, moderní velkokapacitní parkoviště, monumentální eskalátorová hala se zvlněným stropem, kinosál a šatny s úschovnou. Interiér byl tvořen třemi základními barvami – červenou, která dominovala v prostorách pro zákazníky, zelenou, jež odlišovala služební prostory a kanceláře, a výraznou tmavě modrou, která zdobila kinosál a některé navigační panely. Dům bytové kultury byl prvním velkým pražským obchodním domem, který byl stavěn pouze za pomoci domácích dodavatelů, a tak se musela často hledat neobvyklá řešení – jedním z nich je například fasádní plech „Atmofix“, který vévodí budově dodnes.

80. léta

Dům bytové kultury se v 80. letech stal opravdu centrem pro každého, kdo si chtěl zařídit svůj domov. Především pak čerství obyvatelé nových panelákových sídlišť, která v 70. a 80. letech vyrůstala nejen v Praze jako houby po dešti, chodili do DBK pro inspiraci, ale zejména za nákupem. DBK nabízel prodej sektorového nábytku, kuchyní, ložnic, tzv. obývacích stěn, čalouněného nábytku, bytových doplňků a textilu, osvětlení, koberců, tapet a mnoha dalšího. Velmi moderně (na svou dobu to byl velmi inovátorský počin) poskytoval obchodní dům zákazníkům modulové či sektorové řešení nábytku na míru dle individualizovaných návrhů bytových architektů a aranžérů. DBK se snažil nabídnout maximum toho, co centrálně řízené hospodářství a omezený export umožňovaly, ovšem ve srovnání s dneškem byla nabídka omezená a poptávku zdaleka nedokázala uspokojit. Přestože dodavatelé (například závody Dřevotvar, Jitona, HIKOR, Ton, UP, Interiér Praha a mnoho dalších) zásobovali DBK přednostně, bylo pro zákazníky velmi často náročné se i jen zapsat do pořadníku na novou kuchyň či ložnici.

90. léta a IKEA

Po roce 1989 přestal být o. p. Nábytek monopolním hráčem na trhu maloobchodního prodeje nábytku. V září 1991 se do DBK stěhuje největší celosvětový nábytkářský řetězec IKEA, který Dům bytové kultury upravil na svůj vůbec první showroom a prodejnu v Československu, respektive České republice. IKEA vydržela v DBK 5 let – poté, co si postavila vlastní areál na Zličíně, se z DBK odstěhovala. Později byla budova provozována jako obchodní dům v síti PRIOR. V 90. letech bylo také dostavěno 7. patro.

2000 / Nové tisíciletí a přestavba

V roce 2006 prošlo DBK přestavbou, která se primárně zaměřila na bezbariérovost budovy, technické rozvody a modernizaci prodejních ploch. Cílem bylo začít provozovat budovu jako obchodní centrum s rozsáhlou nabídkou obchodů a služeb, včetně několika restaurací a velkého supermarketu. V roce 2006 se nové obchodní centrum také vrátilo k zažitému názvu, který používá dodnes – DBK. Po roce 2000 bylo prostranství kolem DBK postupně zastavěno několika dalšími budovami, které změnily tvář a charakter Budějovického náměstí.